recenze - ŽIVOT NA DLANI

"Dědečku, jaké to bylo před internetem?"
"Podrž mi iPad synku, budu ti o tom vyprávět..."
Jak mrhali svůj čas naši dědové a babičky si můžeme jen domýšlet. Ovšem díky internetu si můžete přečíst další recenzi na Deskologu. Pusťme se tedy do toho.

Po John Company tu máme další semi-kooperativní párty hru. Samozřejmě jen žertuji. John Company není párty hra a Život na dlani není tak úplně semi-kooperativní. Jedná se o karetní deskovku pro dva až osm hráčů s kombinací prvků interpretace obrázkových karet a hmatové komunikace. Co je myšleno hmatovou komunikací? No, nejlépe by vám to vysvětlil Christian Grey s šátkem přes oči a stahovací páskou v jeho útulném červeném pokoji. Ten teď ale okupuje s kolegou Petrem, tak vám to budu muset vysvětlit já.

Pokud jste hráli nebo aspoň znáte veleznámou klasiku Dixit, budete mít dobrou představu o dnešní hře Život na dlani. V opačném případě vaši neznalost omlouvá pouze to, že vás držel u sebe deset let ve vytuněném sklepě nějaký Wolfgang. Dixit je o velkých kartách se surrealistickými obrázky. Jednu z nich vypravěč popíše a jiný hráč ji musí mezi několika dalšími kartami správně uhodnout. Život na dlani má také svého vypravěče - vnouče, které se bude snažit napodobit karty dědečkových vzpomínek, právě pomocí zmiňované hmatové komunikace. Chápu, že právě ta vás nejvíce zajímá, ale ještě vás budu chvíli napínat.

Na rozdíl od Dixitu nejsou karty vzpomínek stylem surrealistické. Jedná se o jednotlivé události a momentky ze života dědečka Leopolda (za kterého hraje hádající hráč). A to od jeho prvního mléčného zoubku až po ten poslední zub (zbývající). Příběh Života na dlani se tedy točí kolem dědečka s vnoučetem, kteří mají hezkou společnou chvíli u hry. Je zajímavé, když seřadíte vzestupně všechny karty vedle sebe, nahlédnete tím do života pana Leopolda. Uvidíte dobrodružství na širém moři nebo cirkusové vystoupení jeho budoucí ženy. Každý z nás se může zamyslet, jak by asi vypadalo sto karet z našich životů ... a nebo raději ne. Popis karet máme tedy za sebou a konečně se dostáváme k hmatové komunikaci.

Hráči nehádají karty pomocí vyprávění či popisování, nýbrž pomocí předmětů. Ve hře je k dispozici celá škála předmětů různých tvarů, velikostí a materiálů. Patří mezi ně kroužek, kovová mince, kolík, hebká látka, šňůrka nebo přísavka (sakra, tady se asi opravdu někdo inspiroval Padesáti odstíny šedi). Právě pomocí těchto předmětů se snažíte vašemu spoluhráči napodobit situaci z dané karty. Hráč, který hraje za dědečka, tedy zavře oči a vnouče použije libovolné předměty, aby na otevřené dlani co nejlépe napodobilo obrázek. Dlaně se však nesmí dotknout svými prsty, ani nijak komunikovat. Až je dílo dokonáno, může dědeček otevřít oči a nastává soupeřovo matení.

Jelikož se hraje v týmech, soupeřící tým má možnost vybrat kartu ze své ruky, aby co nejvíce zmátl soupeře (tedy podobně jako ve hře Dixit). Stejné napodobování a matení proběhne podruhé. Takže v poslední fázi je na stole celkem osm karet, z toho dvě jsou vnoučete. Dědeček má za úkol uhodnout ve správném pořadí obě karty. Vítězné body dostane aktivní tým za správné uhodnutí, ale i soupeřící tým v případě uhodnutí falešné vzpomínky. Lze hrát čistě kooperativní variantu při hře dvou hráčů nebo variantu pro experty, kterou si ztížíte kartami Omezení (nebudete moci např. používat konkrétní předměty, nebo budete muset napodobovat vzpomínku na hřbetu ruky místo dlaně).

Pro mě jsou tyto párty hádací karetní hry takovým předkrmem večera, u kterého vydržíme většinou jen jedno kolo, než se pustíme do hlavního chodu, jako například posledně Nidavelliru.   

Pro dnešek to bude vše a já jdu zkontrolovat do červené místnosti Petra. Už je tam nějak dlouho a máme se po hodině vystřídat.

Yarek, the párek

Hodnocení designu: 4/5
Hodnocení hratelnosti: 3+/5

Odebírat a komentovat nás můžete na našem facebooku