recenze - HONBA ZA PRSTENEM

Je to již přes osmdesát let, co začal John Tolkien psát fantasy román Pán prstenů. Naštěstí narozdíl od George Martina, ho stihl dokončit ještě za svého života. Díky tomu si může několik generací po sobě vychutnávat toto mistrovské dílo. A to jak v knižní, filmové, tak i deskoherní podobě. O jedné takové deskoherní verzi Pána Prstenů si budeme dneska povídat.

Honba za prstenem (dále jen Honitba) spadá do kategorie her s mechanikou skrytého pohybu. Co si pod tím představit? Pokud si pamatujete stařičkého Fantoma staré Prahy, budete mít docela dobrou představu. Jeden tým hráčů nahání jiného hráče (jednotlivce), který utíká skrytě po mapě. Zatímco Fantom uniká před detektivy po celé Praze a během hry jen několikrát odkryje svou pozici. Frodo Pytlík v Honitbě pádí, co mu jeho chlupaté nohy stačí z Kraje až do Rivendellu. V patách mu jsou čtyři Temní jezdci - Nazgûlové. Ti využívají temné magie a děsivých kleteb, aby toho malého hobitka dostihli dříve, než se dostane do cíle.

Tenhle styl her se skrytým pohybem je můj oblíbený. Bavil mě u titulů jako již zmíněný Fantom staré Prahy, ale stejně tak i v Letters from Whitechapel v roli Jacka Rozparovače či v hororovém Běsnění Drákuly. V těchto hrách si můžete vybrat mezi dvěma stranami s diametrálně odlišnou strategií a hratelností. Ten, kdo preferuje samostatnost, spoléhá jen sám na sebe a vlastní rozhodnutí, a je nebojácný i proti přesile, si zvolí roli naháněného. Těm, kterým vyhovuje spíše týmová spolupráce, odhadování protivníkových úmyslů a hledání "jehly v kupce sena", si tak vybere roli honičů (máte pravdu, zní to divně). V Honitbě si vybíráte mezi "dobrou stranou" s Frodem a jeho věrnými kumpány, a "zlou stranou" za Nazgûly. Abych vám co nejlépe přiblížil hratelnost, popíšu jednotlivě hru za obě strany.

Frodo Pytlík má jeden jediný úkol. Dostat se z Kraje do jednoho z míst v Roklince a vyhnout se Temným jezdcům. Takže to jsou defacto dva úkoly. K dosažení této výpravy mu pomáhají věrní přátelé Samvěd, Peregrin či Gandalf. Technicky jsou to karty s efekty, které může hráč v průběhu partie využívat. Frodo začíná na jedné ze tří lokací (měst). Každý další tah se pohne o jednu lokaci/rozcestník. Všechny své jednotlivé pohyby si tajně zapisuje do kolonek ve svém deníku putování. Deník je skrytý před zraky soupeřů pomocí papírově zástěny. Pokud se tomu hráči, ktrý nese prsten podaří proklouznout mezi pařáty Nazgûlů a vstoupit do lokací Hůrky, tak vyhrává první část. Hra se pak může přesunout do druhé fáze, anebo nemusí.

Nazgûlové, sluhové Temného pána Saurona, Prstenové přízraky, Úlairi, Devítka, Temní jezdci nebo jak jim budete říkat, mají o něco těžší úkol. Musí vyčmuchat malého neviditelného hobita a poté se s ním střetnout tváří v tvář. Využívají temných sil a kleteb, respektive kostek a karet. Díky jejich efektům provádí Hledání a Tušení, což jsou nejdůležitější akce Nazgûlů - mohou vyzvídat kde byla poslední lokace Froda. Pomyslná smyčka se utahuje, dokud na něj přímo nenarazí. Poté nastane střetnutí. Tím ale k žádnému vítězství nedojde, pouze se zvýší hodnota Temnoty a Frodo si směle vyšlapuje dále. Až v případě, že by hodnota Temnoty po několika střetnutí dosáhla limitu, může Sauron uspořádat slavnostní pařbu v Mordoru. S tím ale moc nepočítejte, jelikož šance na úspěch bývá minimální.

Nebudeme si mazat med kolem bradavek, ale rovnou půjdeme tvrdě na věc. Honitba, respektive její obě části, je dlouhá jak Directors cut prvního dílu Společenstva Prstenu (skoro čtyři hodiny). Tvůrci proto vymysleli ukládací obálku, používanou mezi oběma částmi, pokud by se vám už potil zadek. Za stranu Nazgûlů mi přišla obtížnost nevyrovnaně těžká, až podezírám autory z úmyslu. Proč by si přece dávali práci s vymýšlením nějaké druhé části, když by se dala hra ukončit už v první půli :P Navíc je druhá část značně odlišná, do hry nastupují postavy Gandalf a Černokněžný král, což mimo jiné znamená, že už nehrajete za Froda (ten se posouvá automatizovaně), a tak se musíte naučit další nová pravidla. Za mě je tedy Honitba pravidlově náročná s trochou toho nezbytného utrpení.

Zatímco v první části za stranu jezdců se zdá téměř nemožné vyhrát, za stranu Froda zase pokulhává hratelnost. Moc strategických úniků a možností blafování nemáte. Jelikož vám utíká čas, takže u drtivé většiny pohybů prostě zvolíte pohyb vpřed. Když už by se mohlo zdát, že vše v druhé části hry dává smysl, zjistíte, že o vítězství ve čtyř hodinovém maratónu rozhodují karty. Bohužel, ať se dívám na Honitbu jako celek, anebo jako na dvě oddělené části, stále zůstávám rozpačitý. Abych nepůsobil jako pohlcený Temnotou, musím aspoň pochválit tématickou atmosféru, která je ze hry cítit i díky svému grafickému "retro" designu, vč. barevných kornoutků u podstav figurek :)

Hry se skrytým pohybem opravdu miluju, a stejně tak i svět Pána Prstenů. Proto jsem věřil Honbě za Prstenem, jako adeptu na top mých nejoblíbenějších her. Emoce ale stranou, musím uvolnit cestu objektivnímu (vlastně subjektivnímu) názoru. Pokud bych měl doporučit deskovku v onom stylu, šáhl bych raději po Běsnění Drákuly, a to z mnoha důvodů, můžete si přečíst zde. Přesto všechno to ale neznamená, že se jedná o propadák, v žádném případě. Naopak, místečko v mém hobitím pytlíku si Honba za Prstenem vždycky najde!
 
Yarek, frodův párek 

Hodnocení designu: 4/5
Hodnocení hratelnosti: 3/5
 

Odebírat a komentovat nás můžete na našem facebooku